Královští rytíři

Řád královských rytířů je považován za nejvýznačnější ze symbolů panovnické moci v Isharionu. Jde o čistě vojenskou organizaci, jež se jako ordo militum, loajální toliko králi, zcela vymyká vlivu správního aparátu a jurisdikci města Isharu, v němž sídlí. Spolu s říšskými rytíři mu náleží dominantní postavení v královském vojsku a v menší míře i ve sféře výkonné moci.

Řádové kroniky počínají ve dvě stě pětapadesátém roce čtvrtého věku, na sklonku vlády Rolanda Como-Scarba, z jehož vůle byla organizace zformována. V tomto neutěšeném čase se nad celým kontinentem vznášela tichá hrozba stran Yuan-ti, zasévajíc do všech bijících srdcí strach a bázeň. Království bylo toho času rozpolceno, neboť velmožové soustředili své ozbrojené síly v blízkosti vlastních hranic a jen málo z nich dbalo v plném rozsahu svých lenních závazků. Král Roland, postaven tváří v tvář nedostatku vojenské síly, s níž by byl nucen čelit případné hrozbě, se rozhodl zasáhnout tam, kde byla po svolání zemské hotovosti nouze nejpalčivější - do řad železné jízdy. Znalý mentality této hrdé kasty se rozhodl zapůsobit na její slabé místo - pocit sounáležitosti a především touhu po slávě a osobní prestiži. Založil tedy Řád královských rytířů, oddaný a odpovědný pouze koruně (nehledě na to, čí hlavu v daném momentě zdobí), jenž se měl stát enklávou rytířské elity říše. Příslib vyššího postavení a celé řady privilegií zabrnkal na správnou strunu, a jelikož vstup zaručoval vyvázání z lenních přísah, složených Rolandovým přímým i nepřímým vazalům, získal panovník Isharionu jediným výnosem několik oddílů těžké jízdy.

Řád královských rytířů je již od dob svého založení velmi tradicionalistickým a konzervativním uskupením. Zatímco šlechtické dvory jsou zmítány jednou kulturní vlnou za druhou, pevné jádro řádu zůstává věrno původním rytířským hodnotám, vycházejícím z kultu válečníka a feudálních principů věrnosti. Je nicméně pravdou, že ačkoli je bratrstvo v těchto záležitostech na venek jednotné, prostory hlavního štábu často rozeznívá slabé, avšak vytrvalé volání po změnách, pocházející z minoritní kliky mladých rytířů, jejichž mladistvý duch se jen těžko podvoluje léta neměnnému kodexu.

Jedním z nejožehavějších témat mezi nezkušenými rebelanty a protřelými veterány jsou turnaje. Prve zmínění jen těžko přijímají nepsaný zákon, zakazující jim účast na tom, co staří rytíři nazývají „mrzkou přehlídkou pompéznosti a kurtoazie, jež nemá s kláním nic společného.“ Zápolení provozována řádem se striktně drží primárního, již téměř zapomenutého smyslu těchto akcí – simulací všech aspektů reálných střetnutí a bitev. Není na nich místo pro korunky, bariéry, heroldy a tím méně pro diváky.

Existují dva způsoby, kterak se stát členem Řádu královských rytířů. Ten první, kratší, je rezervován pro již pasované rytíře, již chtějí spojit svůj život s řádem. Ti prochází procesem zkoumání své minulosti, kde dokazují mimo jiné svůj původ, lenní závazky, nezadluženost apod., načež jsou podrobení náročným zkouškám přímo v bojové vřavě, kde prokazují své schopnosti proti budoucím bratřím. Jsou-li velmistrem uznáni hodnými, projdou následně sérií řádových ceremonií, o nichž bohužel veřejnosti není nic známo. Druhou cestou se pak vydávají ti, jež jsou svěřeni řádu do vychování. Jedná se povětšinou o druhorozené syny, pro něž nezbývá místo ni v otcovském domě, ni v jeho závěti. V osidlech Královských rytířů je čeká dlouhá a náročná služba, z níž existuje jen jediné vysvobození – obřad pasování.

Součástí iniciační ceremonie, při které jsou rytířští novicové přijímáni do srdce řádu, je též formální převod jejich majetku a nemovitých statků do společné pokladny. Vše však následně opět přebírají z rukou velmistra, ať už doslova, či jen na papíře, čímž je jejich sepětí s bratrstvem dokonáno. Z hlediska zákona se tedy stávají nemajetnými, nicméně své bývalé zboží nadále ve jménu řádu spravují, lépe řečeno je jim propůjčeno do užívání. Zde nacházíme určitou analogii s lenním právem.

Stejně jako se společenstvo brání módním kulturním vlivům, tak populárním na dvorech velmožů, odmítá i jakékoli promítání církevní moci do záležitostí řádu. Ačkoli se interní ustanovení nijak nezmiňují o záležitostech víry, je mezi členy zvykem zanechat své přesvědčení na prahu hlavního štábu. Jméno Bdícího boha, patrona království Isharionu, zde tedy zaslechneme jen v jednom jediném případě, a to během obřadu pasování, v němž jsou náboženské aspekty už dlouhé věky neodmyslitelně ukotveny.

Je až s podivem, nakolik prosté – někdo by snad řekl i prostoduché – je hierarchické uspořádání řádu. To se od svého původního zavedení, kdy o něm bylo smýšleno jen jako jen o velmi dočasném, nikterak nezměnilo. Namísto nepřeberného množství prázdných titulů, které tak často nalézáme v podobných institucích, zde rozhodují o postavení jedince jen dvě proměnné. Um a zkušenosti z bojiště. Respekt k postarším zjizveným matadorům, jejichž těla poznamenalo nesčetné množství bitev i drobných půtek, je v rámci bratrstva natolik zažitý, že je zcela nemyslitelné, aby došlo k jakémukoli nedorozumění. A vyvstane-li nějaké, řeší se tak, jak je mezi bojovníky zvykem od nepaměti – mečem.

Velmistr řádu královských rytířů, jímž je v současné době Jakub Dolnoisharský, soustředí ve svých rukou absolutní moc nad celým společenstvem. Jeho rozhodnutí je nevyvratitelné, neoddiskutovatelné a definitivní. Jako takový nemůže být odvolán a funkce ho může zbavit jedině smrt, král nebo vlastní svobodné rozhodnutí. Na bitevním poli zastává hodnost maršála a je v jakémkoli věku povinen stanout bok po boku svým rytířům.

Korouhevní rytíři jsou skupinou nejzkušenějších válečníků, jejichž jediným závazkem v dobách míru jest povinnost elektorská, k níž přistupují v případě, že není obsazena funkce velmistra. Na tu mohou dosadit pouze někoho z vlastních řad. Na bojišti stojí v čele jednotlivých korouhví, mnohdy na samotném hrotu klínové formace, a svá kopí směřují na ty nejvýše postavené z nepřátelských linií.

Rytíři tvoří krev a tělo řádu jak na hrotu šiků armády Isharionu, kde tvoří elitní oddíly železné jízdy, tak v dobách míru, kdy spravují společenstvem přidělenou půdu a udržují v bojové kondici sebe i své nákladné vybavení. Většině z nich dříve či později velmistr přidělí páže či panoše, za jejichž výchovu přebírají zodpovědnost.

Panoši nejsou ničím jiným, než učedníky aristokratického původu, odvádějící černou práci pro své pány v jejich domácnostech. „Sladkou odměnou“, vykoupenou potem a krví, jest pro ně možnost seznámení se základními prvky rytířského života. Ve volných chvílích jsou jim nejbližšími přáteli kvintány, tedy figuríny, určené k nácviku boje s kopím; dřevěné zbraně s výplní z olova, určené k výcviku; popřípadě mladí jinoši z řádu, se kterými měří síly během takzvaných behourds, tedy cvičných zápasů, ne nepodobných skutečnému boji. Jako zbrojnoši pak následují své výše postavené bratry do bitvy, kde nabyté schopnosti buď zúročí, nebo zemřou.

S trochou nadsázky lze říci, že páže není nic jiného, než pacholek s modrou krví. Stejně jako panoš oplácí řádovým rytířům jejich pohostinnost službami přiměřenými svému věku, za což se mu dostává potravy, bydla a vzdělání. Kolem šestého roku svého života pak usedá poprvé do sedla, které se mu během let stává druhým domovem.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že role řádových bratří na bojišti nemůže být jiná, než úloha říšských rytířů, není to tak docela pravda. Hlavní distinkce spočívá v samotné přípravě - zatímco těžká jízda, svolaná ze všech koutů Isharionu, je převážně uvyklá boji buď zcela individuálnímu, či v menších oddílech, a v plně rozvinuté korouhvi útočí jen na turnajích a ve skutečných bitvách, Královští rytíři jsou neustálým drilem přetaveni v jednolitý kus kovu, ukázněný a kompaktní, a výpady rameno na rameno jsou jim denním chlebem. Díky železné disciplíně lze jejich chování v žáru bitvy lze lépe předvídat, čehož dokáží představení řádu efektivně využívat.