Hobiti jsou asi jen 3 stopy vysocí. Sami o sobě tvrdí, že na rozdíl od trpaslíků nejsou tlustí. Pleť hobitů je zdravě růžová. Nejčastěji mají hnědé až černé, kudrnaté vlasy. Jejich tváře jsou často oválné a baculaté. Nos je malý, jakoby dětský. Oči hobitů bývají nejčastěji hnědé, nebo jinak tmavé. Hobit s modrýma očima je velkou vzácností. Co však člověka na hobití tváři upoutá nejvíce, je jejich velmi husté, často srostlé obočí. Co však na hobitech nenajdete jsou vousy. Hobiti je pokládají za věc, která dokáže jen znepříjemnit život a navíc není ani moc pěkná.
„Věř mi můj milý čtenáři, když ti říkám, že hobití dobrodruh vypadá spíše jako malé dítě. Podle toho, co jsem měl možnost vidět, tě však z tohohle omylu vyvede svými činy velmi rychle.“ – Calenard
„Jen ty si můžeš splést hobita s dítětem milý Calenarde. Neboj se dobrodruhu, hobita od dítěte poznáš velmi dobře. To jen Calenardův úsudek byl nejspíše zastřen nějakým dobrým Isharským vínem.“ – Istravil
Nejraději se hobité oblékají do pohodlných šatů, které postrádají, dle nich zbytečnou, okázalost. Pro hobita je nejdůležitější, aby mu šaty dobře padly a on se v nich cítil dobře. Pokud se ve svém oblečení necítí dobře, dává to svému okolí jasně najevo, takový hobit je pak podrážděný a nevrlý. Naštěstí si hobiti své šaty šijí sami, takže se to stává jen velmi zřídka.
Mezi sebou hobiti mluví hobitštinou, ale mimo ni drtivá většina ovládá mistrně minimálně ještě jeden jazyk. Nejčastěji je to obecná řeč, nebo elfština, kterou se učí pro její zpěvnost a líbivost. Snad právě proto vzniká v elfštině pomalu více básní a písní než v hobitštině, která se k poezii moc nehodí. Hobité také dbají na to, aby jejich díla byla přístupná každému. Proto většinou píší v obecné řeči a některá svá díla dokonce překládají a přepisují do ostatních jazyků. To je taky ten hlavní důvod proč se dlouhou dobu mělo za to, že hobiti nemají téměř žádné dochovaní písemnosti.
„Měl jsem tu čest vyslechnout některé hobití písně během mých toulek, mají opravdu talent.“ – Calenard
''„Chtěl jsi říci během toulek po krčmách celého světa, ne?“ – Istravil
Hobiti nejčastěji žijí mezi lidmi, neboť si oblíbili jejich dynamický způsob života, jež je dán poměrně krátkou délkou lidského života. Přesto však se ve svém volném čase stýkají převážně jen mezi sebou.
Jejich největší vášní je rýpání se v hlíně a pečování o své milované rostlinky. Kromě prvotřídní zahrady se většina hobitů může pochlubit i zajímavou sbírkou nejrůznějších věcí. Hobití sběratelé jsou považováni za ty největší odborníky ve svém oboru. Ti konzervativnější sbírají čajové konvice, dekorované talíře a samozřejmě dýmky všech tvarů i barev. Najdou se však i tací, co sbírají mnohem neobvyklejší předměty, jako třeba vycházkové hole, trofeje ze zvířat, ale i zbraně.
Své volné chvíle rádi tráví s přáteli u čaje a sušenek. Každý den spolu vydrží hovořit mnoho hodin a stále si mají co říct.
Není znám téměř žádný hobit, který by se za dobrodružstvím vydal dobrovolně. Většinu z nich k tomu přivedly až okolnosti, a i potom se rádi usadili až bylo po všem. To ale neznamená, že by hobiti neměli své hrdiny, nebo známé postavy minulosti. Naopak slavných hobitů je celá řada, ale většina z nich se stala slavnými tak trochu proti své vůli. Nejčastěji se hobiti vydávají na dobrodružství kvůli majetku, nikoli pro kariéru a slávu. Přesto jsou hobití srdce plná spravedlnosti a v žádném případě nejsou chamtiví, naopak.
„I když to tak možná nevypadá, většina hobitů je náramně odvážná. S takovou porcí odvahy byste se nesetkali ani u hradní stráže.“ - Istravil
Ač se to zdá většině hobitům býti jen pouhým snem, pravdou je, že tomu není tak dávno, co všichni hobiti žili pohromadě v jedné vesnici v Klidném lese po pravém břehu řeky Drábenky. Tam po staletí žili v míru a rádi pohostili každého, kdo se objevil u jejich vrat. Tuto krásnou idylku zničili až dobyvační orkové, kteří vesnici napadli a vyplenili do základů. Jen hrstce hoditů se podařilo zachránit. Ti, jenž se podařilo uprchnout, se vydali na jih. Putovali tak dlouho, až narazili na kamenné brány města Ishar. Zoufalí hobiti požádali isharského krále o možnost setrvat v jeho městě, ten jim vyhověl, a tak se postupně změnila Černá bažina na úrodnou půdu pro hobity, kteří se zde usadili.
„Pokud s o této krvavé události chcete dozvědět více, navštivte Isharskou knihovnu, myslím, že jsem tam viděl nějakou knihu, která vyprávěla o této hrůzné události.“ – Istravil
Domy hobitů se vyznačují jednoduchostí a praktičností. Jen velmi zřídka naleznete domek, který by byl zdoben terasou, balkóny a římsami. Daleko pravděpodobněji naleznete domy čtvercového, případně obdélníkového, půdorysu s několika okny zdobenými truhlíky s květinami a jednoduchými, většinou dřevěnými, dveřmi bez většího kování. Co ztrácí tyto domky na exteriéru, vynahrazují směle interiérem, který je vybaven do posledního detailu vždy k co možná největšímu pohodlí majitele i jeho hostů. Snad u každého hobitího domu je alespoň malá zahrádka, na které pěstují snad vše, od okrasných květin po tabák.
„Ach ano, hobití tabák je opravdu ten nejlepší, jaký se dá vůbec sehnat“ - Calenard
Jestli je něco, co hobiti milují více než tabák a čaj o páté, tak je to právě obchod. Jsou to rození obchodníci. Ať už obchodují se svými výtvory ze zahrádky nebo s věcmi ze své sbírky, vždy si počínají mistrně. Snad i to je důvod proč ty nejvyšší místa v obchodních spolcích. Milují smlouvání, vždy cenu mírně nadsadí v dobré víře, že s kupujícím budou moci smlouvat o ceně. Jsou rozhodně šťastnější, když se jim podaří usmlouvat obvyklou cenu, než když jim kupující kývne na jejich nadsazenou nabídku a zaplatí více než by musel.
„Obchodování s hobitem je opravdový zážitek, zvláště u dobrého vína.“ – Calenard
„U čeho jiného bys taky ty mohl obchodovat Calenarde.“ - Istravil
Ve svém volném čase nejraději hobiti pracují na své zahrádce, kde pěstují mimo jiné ten nejlepší tabák, který se dá vůbec sehnat. Neustále něco přesazují a okopávají.
Mezi tradiční zvyklosti hobitů patří čaj o páté, který tráví vždy se sousedy a přáteli. Všichni se sejdou u někoho v domě a popíjejí svůj domácí čaj, který si taktéž samozřejmě pěstují. Mezi oblíbené kratochvíle během tohoto, pomalu až obřadního, pití čaje patří kouření dýmky a povídání si smyšlených, ale i pravdivých, příběhů.
Hobiti také slaví mnoho svátků, během niž se konají mohutné oslavy v celé jejich vesnici. Mezi nejznámější svátky patří Zimoslez, Svátek květin, Založení města a mnoho dalších.
„Svátky a zvyklosti hobitů, tak takhle se jmenuje knížka, ve které se o tomto tématu dočtete mnohem podrobněji.“ – Istravil
Obzvláště starší hobiti mají velmi rádi dlouhé, i několika denní, vycházky do přírody, kterou tak obdivují a ctí. Nebývá vyjímkou, že si hobit sbalí pár nejnutnějších věcí, vezme si svou vycházkovou hůl a pak o nich týden, ale i déle, nikdo neslyší.
Ochránkyní a opatrovnicí hobitů je bohyně Jondala, jejich stvořitelka. Stará se o to, aby byl její národ v bezpečí před veškerým zlem. Její věřící doufají, že pod její ochrannou rukou prožijí klidný a ničím nerušený život.
Hobiti nestavějí své bohyni žádné velkolepé chrámy, ve kterých by se k ní modlili. V každé hobití domácnosti však najdete její sošku, neboť věří, že tím přinesou své domácnosti klid a pohodu.
První věcí, kterou nově narozený hobit od svých rodičů dostane je medailon své bohyně, který ho má ochránit od zla, jež na něj čeká ve světě.
„Jondala je ztělesnění dobra. Dokonce v ní věří i mnoho lidí. Pokud se i ty chceš dozvědět více o této bohyni, doporučuji ti navštívit některou z městských knihoven. Najdeš tam o ní některé velmi zajímavé knihy.“ – Istravil
Hobiti sice nebojují často, ale to neznamená, že by nebojovali dobře. Obzvláště vynikají s krátkým mečem a prakem. V boji muže proti muži sice moc neobstojí, ale to celkem směle vynahrazují právě v boji na střední vzdálenost. Již od útlého věku si mladí hobiti hrají s prakem, který se v pozdějším věku stává v jejich rukách smrtící zbraní. Někteří z hobitů jsou dokonce natolik zdatní, že dokáží trefit malého ptáka za letu.
Jelikož nemají moc šancí v přímém střetu, útočí raději ze zálohy. Může se vám tedy stát, že vás omráčí kámen, který náhle vyletěl zpoza stromu.
Přesto se však hobiti raději jakémukoliv boji vyhýbají. Pokud jsou oni sami přepadeni, jen velmi těžko se brání.
„O čemž se již jednou přesvědčili orkové. Ale věřím, že teď, když jsou pod ochranou lidí, tomuto milému národu nic nehrozí.“ – Calenard