Hodnosti

Rekruti jsou zájemci o službu v Armádě. Nemají žádné zvláštní výsady a žádný předepsaný oděv a bojují se svou vlastní výzbrojí a výstrojí. Během zkušební doby dostávají různé (zatím) dobrovolné úkoly, které mají prokázat jejich schopnosti a za které dostávají žold ve formě peněz a různých užitečných drobností. Mezi tyto úkoly patří například ochrana obyvatel království, účast na hlídkách a samostatné patroly na území království, ženijní práce apod. V případě nedostatečného početního stavu rekrutů a mužstva tyto úkoly Armáda zadává i osobám, které nemají zájem o členství v Armádě, ale chtějí si vydělat nějakou tu minci.

Členové mužstva vykonávají výše popsaný okruh činností, s drobnou výjimkou u Svobodníka. Tyto úkoly však již pozbývají charakteru dobrovolnosti a každý je nasazený tam, kde je zrovna potřeba. Od členů se již očekává poslušnost a úcta dle hierarchie hodností a dodržování řady obecných pravidel a konkrétních rozkazů.

Kadet je v podstatě stále ještě ve zkušební době, ale již je považován za regulérního člena mužstva. Nosí předepsanou uniformu ve formě tuniky s erbem království.

Vojíni, řadový vojáci.. jsou považování za základní stavební kámen Armády. Od této hodnosti jsou již plnými členy Armády. Odměnu dostávají stále formou „příležitostných“ odměn za práci a/nebo formou pravidelného žoldu. Občas se ještě vojáci dělí na stráž a hlídku, přičemž hlídka obvykle používá lehčí vybavení a/nebo zbroj.

Svobodník je „privilegovaný“ vojín. Na tomto postu někdy začínají členové nižší šlechty či jiné osoby s vyšším postavením, ostatní se k němu obvykle musí propracovat z hodnosti vojína. Privilegium svobodníků spočívá např. v tom, že nemusí dělat „špinavou ženijní práci“. Tato funkce je někdy též určena pro vojáky, kteří se přímo nevěnují boji, ale podílejí se na chodu Armády.

Poddůstojníci již dostávají na starosti jednotky mužstva a mají nad nimi velitelské a kázeňské pravomoci. Téměř bez výjimky je po členech s těmito hodnostmi požadována schopnost umět číst a psát (kvůli čtení/psaní rozkazů, dopisů a v mapách). Krom přímých bojových akcí mohou mít za úkol různé správní či organizační úkony případně spravovat určitý objekt Armády (strážní věž, malou tvrz, menší pevnost či jiný strategický bod). Na tyto hodnosti se většinou propracují členové mužstva s nejlepšími výsledky a/nebo výjimečným potenciálem pro danou funkci, šlechtickým či vysokým postavením apod.

Desátníci v bojových operacích obvykle mívají na starosti skupinu zhruba 10-20 mužů. Bojují s nimi bok po boku, pokud nevykonávají jeden ze způsobů služby popsaný výše. Často chodí oblečeni v těžké zbroji a dostávají kvalitní zbraně. Podstupují ten nejintenzivnější bojový výcvik, což jim umožňuje ničivé a nezdolné nasazení v boji. Svým nasazením v první linii, povzbuzováním, nadávkami a tresty inspirují mužstvo k vyšším výkonům a poslušnosti. Jejich autorita bývá přirozená a oddanost svojí jednotky si získávají téměř stejně nelítostným a drsným armádním životem.

Šikovatelé mají v bojích na starost udržování formace tvořené nejčastěji pěti a více skupinami vedenými desátníkem. Výkon této funkce sebou nese téměř výhradně účast v bojových akcích. Předávají desátníkům rozkazy a řídí podřízené šiky v boji. Úkolem šikovatele bývá spíše než přímé bojové nasazení jakási „logistická“, řídící funkce. Není od nich tedy očekáván „boj do poslední kapky krve“ a od stejného osudu mohou zachránit i své podřízené, pakliže k tomu dostanou rozkaz od nadřízeného či v některých případech dokonce i pokud uznají za vhodné. Vzhledem k tomu, že se často potřebuje pohybovat rychle po bojišti, dostává někdy od Armády svěřeného vlastního koně. Na bojišti se pohybují spíše nenápadně, chvatně a cestou nejmenšího odporu (k čemuž jim podřízení vytvářejí vhodné podmínky).

Seržant obvykle velí zhruba 50 mužům. Rozkazy udílí přímo či prostřednictvím šikovatele nebo desátníků. Většinou se v jeho okolí stále pohybuje několik vybraných členů mužstva či jedna skupina vedená desátníkem. Tato skupina mužů má na starosti ochranu seržanta a „klestění cesty“, pokud je to potřeba. V hodnosti seržanta bývají také někdy osoby spravující větší objekt Armády, kasárna či obranu měst, vesnic apod. Ne vždy se musí účastnit boje přímo na bojišti, ovšem často má velmi kvalitní bojový výcvik a exceluje jak v taktice a strategii relativně malého počtu oddílů, tak v boji muže proti muži. Nezřídka má seržant přiděleného vlastního koně a příručího. V případě jízdního stylu boje bývá někdy koňmo i seržantova osobní jednotka.

Důstojníci tvoří nejvýše postavenou skupinu v Armádě a chovají velkou úctu. Důstojnické hodnosti bývají spojeny s vysokým společenským postavením a prestiží a nezřídka i majetkem. Operují ve velkém - vedou větší tažení, velké skupiny ozbrojenců či jinak řídí obzvlášť významné armádní operace či objekty nebo jejich skupiny. K získání této hodnosti musí krom požadavků kladených na poddůstojníky splňovat i náročnější rozumové požadavky - např. znalost vojenské historie, strategie velkých bojů, správních a ekonomických zásad atd. Je po nich též požadováno, aby jednali (alespoň navenek) vždy čestně a ctili dobré jméno Armády. Bývají často v kontaktu se šlechtou či dvorem a pohybují se ve vysokých kruzích.

Praporečník je spíše čestná funkce v bojích spojená s nesením královského praporu. Každý oddíl většinou mívá svého vlastního praporečníka. V bojích většinou nemá na starosti strategické rozhodování nebo přímé nasazení, ale dohlíží na dodržování rozkazů z nejvyšších míst a kázně obecně. V pochodující jednotce zastává pozici v čele mužů, v bojích však zůstává v zadní linii a v bezpečí drží zástavu. Většinou přežívá i prohrané boje bez úhony (nebo umírá jako poslední) a není od něj potřeba se nijak výrazně zapojovat. V případě nouze je však nezdolným, neporazitelným či nepolapitelným protivníkem. Pokud má jednotka vlastní armádní „kapelu“, trubadúra, tambora apod., zdržuje se v jejich okolí a může je mít „na starosti“.

Vrchním velitelem Armády je krom mimořádných situací král sám.