Království Isharion

Království Isharion se rozkládá od západního k východnímu břehu kontinentu ohraničeno mořem. Na severu hraničí s ledovýma pláněma Scarba a na jihovýchodě s Dynmolským mořem. Hraniční zátoka na východě odděluje království Isharion od Cyprony, východní břehy rovněž omývá Sígridovo moře a břehy severozápadní zase Mogorské moře. Severovýchodní hranici tvoří území, které je stále ovládané Bolestí.

Za severozápadní hranicí se rozkládá území nárokované orky a na východě přes Hraniční zátoku je svobodné vévodství Cyprona. Menší území poblíž Osadnických hor je pod správou elfů, kteří si zde zbudovali svůj srub. O něco severněji se nachází pevnost pod správou orků. Trpaslíci spravují svatyni a důl pár kroků na severovýchod od bran Isharu. Všechna tato území království propůjčilo do rukou daných ras v dobách Pohromy - tyto národy zde mají svůj (víceméně pouze dočasný) domov.

Sídelním městem je královské město Ishar, ke kterému správně náleží vesnice Vilhelmovice. Ishar je též sídlem královského rodu Como-Scarba, který obývá hrad u mostu mezi Isharem a Vilhelmovicema. Krom královského rodu sídlí na území království ještě rod de Alorniel (jejich sídlem je dům jen pár kroků na severovýchod od bran města) a vzdálenější oblast za Kareldskou řekou obývá rod z Kareldu. Tyto oblasti jsou léno daných vazalských rodů, vrchním vlastníkem veškeré půdy v zemi je vládnoucí panovník.

Vysvětlivky k mapě:
Království Isharion; Sídlo královského rodu; Území rodu Kareldů (součást království ve správě rodu z Kareldu); Orkské území (ve vnitrozemí součást království ve správě orků, na severozápadě samostatný a nezávislý správní celek); Elfské území (součást království ve správě elfů); Trpasličí důl a svatyně (součást království ve správě trpaslíků); Cypronské vévodství (samostatný a nezávislý správní celek)

Vrchním představitelem veškeré moci v zemi je vládnoucí panovník (král či ve výjimečných případech královna nebo regent - viz níže). Panovník rozhoduje o dělbě moci mezi své vazaly (šlechtu a rytíře), rádce a zástupce (urozeného i neurozeného původu), cechy (měšťanstvo) a církev (duchovenstvo).

Královská funkce je dědičná, po smrti nebo abdikaci krále nastupuje na trůn jeho dědic, prioritně jedna z osob v tomto pořadí:

1. nejstarší žijící manželský mužský potomek panovníka;
2. nejstarší žijící manželský ženský potomek panovníka;
3. nejstarší žijící nemanželský mužský potomek panovníka;
4. nejstarší žijící nemanželský ženský potomek panovníka;
5. osoba, kterou panovník bez žijících potomků určí, za podmínek, které panovník stanoví.
6. když žádná osoba jakožto možný následník neexistuje, dostává se k moci nějaký jiný významný rod.

V případě bodu číslo 5 a pokud daný následník není šlechtického původu (což nebývá běžné, panovník má totiž stále ještě možnost udělit dané osobě dědičný šlechtický titul) je tato funkce nedědičná a po smrti tohoto panovníka (často nazývaného „regent“) se situace řeší v intencích bodu číslo 6.

Šlechta je hned po panovníkovi nejmocnějším subjektem v království. K panovníkovi je vázána mnoha povinnostmi - poslušností, vojenskou a finanční pomocí, účastí na sněmech svolaných králem apod. Na oplátku panovník šlechtě propůjčuje mnoho výsad na základě lenní smlouvy - jedná se např. o podmíněné (a dědičné) vlastnictví půdy, propůjčení úřadu, právo na vlastní vojsko, právo účastnit se městské rady atd.

Každý rod má v rámci politiky království určitou pozici, která bývá obvykle vyjádřena přiděleným titulem (např. hrabě, kníže, vévoda atd.), tyto tituly se však příliš nepoužívají. Běžní obyvatelé království oslovují šlechtu obecnějšími tituly, nejčastěji Lord a Lady.

Příkladem isharionských šlechtických rodů jsou například rod z Kareldu, de Alorniel a ostatně i samotný královský rod Como-Scarba.

Rytíři jsou nejčastěji velmi schopní bojovníci a vojevůdci, kteří svůj titul získali za zásluhy (nejčastěji v boji ve službách krále) a složili náležitou přísahu království. Rytíř je zároveň i šlechticem - od nejnižšího šlechtice, kdy je daný titul spíše otázkou formální až po tituly nejvyšší (příkladem budiž rytíř Gotried Como-Scarba, který se okolo roku 198 stává isharionským králem). Šlechtic však není automaticky rytířem, neboť každý rytíř musí prokázat statečnost a věrnost svému panovníkovi a složit zvláštní přísahu.

Pasování na rytíře předchází služba na pozici panoše, který slouží některému z rytířů a osvojuje si dovednosti v boji a rytířský kodex cti. Na doporučení daného rytíře a se souhlasem krále je zpravidla po několika letech povýšen na pozici rytíře, či pokud je to vhodnější, tak nachází uplatnění u královského dvora či ve službách některého z rodů, armády nebo města.

Mezi nejběžnější válečné dovednosti rytířů patří obvykle boj a pohyb v sedle, používání těžkého či středního brnění, boj s mečem a tyčovou zbraní a taktické a strategické schopnosti. Rytíř tedy bývá zpravidla velmi schopným obrněným jezdcem, taktéž schopným velet větším či menším družinám ozbrojenců a vést ozbrojené střety na bojišti. Někteří rytíři nacházejí uplatnění v osobní gardě krále či některého šlechtice.

Hlavním zástupcem duchovenstva v Isharionu je momentálně Helmův řád. Klér má na starost záležitosti náboženského života a učení a šíření víry. Práva a povinnosti duchovenstva jsou ošetřeny královskými vyhláškami a duchovní mají různá privilegia. Mezi ně patří například výsada vlastnit půdu, na které budují kláštery či chrámy a zajišťovat ozbrojence na ochranu svých pozemků a budov. Církev též zpravidla dostává od království příspěvky, které investuje na provozní náklady a k dosahování a ochraně duchovních zájmů. Hlavní církví království je nejčastěji církev, k jejíž víře se panovník hlásí. Církev je osvobozena od placení daní.

Pozice církve je jednak ukotvena v zákonech a druhak dána přirozenou úctou a strachem z bohů Manawydanu. Se členy církve tudíž běžní smrtelníci i šlechticové jednají s náležitým respektem. Na hříšníky a osoby neprojevující náležitou úctu může církev v krajním případě přivolat nemilost boha či provinilce ze svých řad vyobcovat nebo na něj uvalit klatbu. Některé druhy exkomunikace formálně přicházejí defakto automaticky - vzápětí po vykonání určitého závažného prohřešku a to i tehdy, když byl čin utajen a bez přímého rozhodnutí vrcholného představitele církve. Tento druh exkomunikace může a nemusí vyvolat odezvu božstva a lze ho sejmout pouze z rozhodnutí boha či vrcholného představitele církve. Církev tak zastává poměrně silnou úlohu relativně nezávislé mocné instituce a není radno si to s ní rozházet.

Měšťanstvo tvoří obvykle občané města, v obecnějším smyslu se však může jednat o pouhé obyvatele bez formálního občanství. Tato společenská třída se obvykle živí řemeslem, obchodem, či poskytováním služeb. Jejich hlavní moc tudíž pramení zejména z ekonomického základu. Měšťané platí daně městu a město zase platí různé daně a poplatky království. Přestože jsou tedy práva a výsady měšťanů zakotveny převážně „pouze“ v rámci městských vyhlášek a měšťanstvo žádná výhradní a významná práva nepožívá, k jejich zájmům je notně přihlíženo z ekonomických důvodů.

Měšťané a obyvatelé města se často sdružují v rámci cechů a společenství, což obvykle přináší silnější finanční a mocenskou pozici v rámci města a potažmo i království.

Lidé mají odpradávna tendenci se sdružovat do společenstev a větších celků. V dávných dobách se jednalo hlavně o otázku holého přežití, aktuálně to má za cíl spíše získání silnější pozice v rámci města a království, finanční prosperitu (např. ovládnutí daného segmentu trhu), ochranu členů, znalostní a materiální zázemí atd.

Moc cechu se zpravidla odvozuje od počtu jeho členů a od jeho majetku. Cech zpravidla mívá poměrně jasnou hierarchii a společné cíle, k jejichž dosahování musejí všichni členové přispívat. Spolky obvykle vybírají od svých členů poplatky do společné pokladny. Často mají také v pronájmu sídlo, o které se starají, a které poskytuje zázemí pro členy a různé služby pro veřejnost.

Moc a práva cechů a spolků jsou dány zákony města či království, silným ekonomickým zázemím a početnou stabilní členskou základnou.

Chudina - šedá vrstva království, kterou by nejraději každý přehlédl. Přesto tu však vždy byla a bude. Početná společenská třída, nespokojená se svým údělem, zastávající fyzicky nejtěžší a nejhůře placenou nádenickou dřinu. Krom poctivé práce nacházejí nuzní obyvatelé obživu často v drobné kriminalitě. Z této vrstvy je jen těžko úniku - člověk se do ní narodí a jen s velkým štěstím a výjimečně může postoupit mezi měšťanstvo. Chudina má ve městech obvykle vyhrazenou vlastní čtvrť, aby nechodila bohatším obyvatelům na oči. Chudina ovšem nezřídka nachází podporu u církve, která obvykle nabízí základní materiální pomoc (jídlo, ošacení atd.) či péči léčitelů. Na oplátku však církev zpravidla vyžaduje poslušnost bohu a pomoc s péčí o svoje pozemky.

Práva a moc chudiny jsou zanedbatelné. Jediná jejich síla je v početnosti, což se projeví pouze při dobře organizovaných akcích. K tomu je však potřeba silný vůdce, kterému běžní lidé naslouchají a který si získal jejich důvěru a autoritu. Takový vůdce však bývá zpravidla záhy odstraněn, pokud se stane nepohodlným..