Nemůžu se na tomto místě nezmínit o Lomielovi, nejlepším řezbáři v historii nejen elfů, ale patrně i celého Manawydanu. Řezbářství má u elfů dlouho historii, takže je překvapující, že Lomiel nepocházel z žádného rodu, který by v tomto řemesle měl nějakou tradici. Vlastně je ze své rodiny snad první, který se tomuto řemeslu začal věnovat. Když jsem se ho ptal, jak došlo k tomu, že se ze syna lovce a čarodějky stal vyhlášený řezbář, vždy jen pokrčil rameny a odpověděl:

„Svět je nevyzpytatelný. Byla by přece nuda, kdyby bylo všechno dáno dopředu.“

Musím uznat, že Lomiel měl pravdu, svět je skutečně zajímavý díky všem těm nečekaným událostem, ke kterým v něm dochází. Jednou, když jsme společně za vlídného večera seděli v korunách stromů a koukali na hvězdy, jsem Lomiela požádal, aby mi vyprávěl svůj životní příběh. Jen povzdechl:

„Calé, ty mi asi nedáš pokoj, dokud ti všechno neřeknu, že?“

Ani jsem mu nemusel odpovídat. Stejně odpověď znal. Přece by ale něco podobného neměl bardovi za zlé.

„Dobrá tedy, ať je po tvém,“ uvolil se Lomiel a začal:

„Jak jistě víš, rodová tradice u nás má velmi silnou pozici. Ta ale není dogmatická, jak si často vy lidé myslíte. I ode mě se očekávalo, že se budu držet v otcových šlépějích a stane se ze mě hraničář. Já jsem proti tomu nikdy nic nenamítal. Otce si vážím a jeho práce také. Trávit celé dny v lese, pozorovat a přitom být nepozorován. No, řekni sám, Calé, znáš něco krásnějšího?“

Zavrtěl jsem hlavou, i když v duchu jsem si přece jenom dokázal představit i krásnější věci. Lomiel pokračoval:

„Jenomže nakonec všechno bylo jinak. Měl jsem ve zvyku občas se sebrat a na pár dnů odejít toulat se do blízkých i vzdálenějších lesů. Jednou jsem se takhle opět vypařil a vydal jsem se na cestu na sever. Byl jsem na cestě už několik dní, když jsem došel uprostřed lesa k malému paloučku. Znáš to, přesně takové ty paloučky, na kterých se ti tví hrdinové pohádek setkávají s múzami, s vílami a podobně. Bylo něco po poledni a já už byl docela unavený. Sedl jsem si tedy do trávy a koukal jsem na mraky, jak se honí po obloze. Zalíbilo se mi tady, tak jsem se rozhodl, že už ten den nikam nepůjdu.“

To byl celý Lomiel. Nikam nikdy nepospíchal. Všechno má svůj čas, říkával.

„Vlastně z dlouhé chvíle jsem si vzal u jednoho krásného stromu spadlou větvičku a zkoušel z ní něco udělat. Slunce už bylo daleko na západě, když se mi podařilo z toho kousku dřeva udělat píšťaličku. Zkusil jsem zapískat a z ní se skutečně něco vyloudilo. Má radost v tu chvíli byla nepopsatelná. Co bych ti povídal, určitě ten pocit dobře znáš. A tak jsem začal hrát. Všeho všudy jsem z ní mohl dostat čtyři, možná pět tónů. Na jednoduchou melodii to stačilo,“

Lomiel se odmlčel a zadíval se na hvězdy.

„Víš, co se stalo pak?“ řekl a koukl na mě.

V tu chvíli jsem si dokázal vybavit desítky pokračování příběhu, od objevení se orka po zjevení samotného Collerona. Lomiel mě ale trumfnul. Na to, co se totiž skutečně stalo, byla i má fantazie krátká.

„Během mé jednoduché písničky ke mně přiletěly napřed pěnkavy. Posadily se poblíž a začaly notovat se mnou. Po pěnkavách přiletěla stará sova. Z lesů za mnou postupně přišly lišky, srny, zajíci, jezevci, bažanti. Nakonec se objevil i král tohoto lesa. Majestátní jelen osmnácterák. Nepřestával jsem pískat, i když můj údiv neznal mezí. A všichni tihle obyvatelé lesa se uvelebili na paloučku a poslouchali. Liška vedle zajíce, pěnkava se sokolem. Nevím proč, ale vím, že to nebylo mým nadáním na hudbu, ale tou píšťalkou,“

Lomiel se usmál: „Asi to zní dost šíleně, co?“

Šíleně to opravdu znělo, ale ne neuvěřitelně, alespoň ne mně, který už se na světě setkal s tolika podivnostmi.

„Abych tě moc nenapínal. Tuhle příhodu jsem bral jako znamení. Když jsem se vrátil domů, vyprávěl jsem ji Dromlovi, místnímu řezbáři, a požádal ho o to, aby mě vzal do učení. Souhlasil. Talent mi opravdu nechyběl. Ale to ostatně ty sám moc dobře víš,“ dokončil své vyprávění Lomiel a opět se nerušeně zadíval na hvězdy.

O Lomielově talentu toho skutečně vím mnoho. Velmi brzy po svém vyučení se začal soustředit hlavně na výrobu hudebních nástrojů. V tomhle si brzy získal velký respekt. Jeho mistrovským dílem byla loutna pro jeho vyvolenou, princeznu Elethriel. Dělal ji celý rok a výsledek je naprosto ohromující. Černá loutna, prosta jakéhokoliv zdobení až na jediné. V dolní části je slabou stříbrnou linkou vetkáno zdobné písmeno E. Jeho vrcholnou práci, ovšem provázela smůla. Loutnu už měl hotovou, čekal jen na Elethrieliny narozeniny. Dříve ale přišel konflikt s drowy, ve kterém byla Elethriel zavražděna. Smutek, který od té doby provází Lomiela snad nelze ani vyjádřit. Loutnu si nenechal. Daroval mi ji se slovy:

„Šiř s ní radost, která mně byla odepřena.“

Calenard

Smutný příběh, až je škoda pod něj cokoliv psát. Nemohu ale jinak, snad mi to bude odpuštěno. Řezbáři patří do cechu, který je znám jako Svobodná řemesla. Tenhle cech v sobě sdružuje několik zdánlivě různých profesí. Přístup do něj mají kromě řezbářů také krejčí a truhláři. Vzhledem k tomu, že se všechny tři profese vzájemně doplňují, nejsou velkou výjimkou lidé, kteří ovládají i všechny tři dovednosti. Kromě síly se zde uplatňuje také obratnost a fantazie. Ta je důležitá hlavně pro krejčí. Své modely si většinou navrhují sami. V tomto cechu bývají také ti nejlepší dřevorubci, kteří nejrůznějším ebenovým dřevům rozumí jako nikdo jiný.

Istravil